Otěhotnění a prozření

Zprvu byl partner z očekávání miminka úplně nadšený, pusinkoval bříško, mluvil na to milimetrové škvrně, co ve mně rostlo a nemohl se dočkat, až bude mezi námi. Jenže netrvalo dlouho a z ničeho nic přišel s tím, že si bude chtít nechat udělat testy otcovství, až se dítě narodí. Velmi mě to tehdy ranilo, byl to první velký šok, úplně jako bych spadla z růžového obláčku a rozbila si o tvrdou zem nos. Další prozření během dalších třech měsíců bohužel přibývalo. Velmi rychle se začala probouzet partnerova žárlivost...a to nejen na možné "potenciální hrozby", ale i na mou vztahovou minulost. Nic netušíc jsem k němu byla od začátku ve všem úplně upřímná a otevřená a kromě svěření se mu se svou vztahovou minulostí jsem mu sdělila i to, že mám jednoho dlouholetého kamaráda, se kterým jsme si za ta léta navzájem pomohli při našich trápeních a že máme zvyk si občas zavolat a říci, co je nového. Hned ho zajímalo, jestli mezi námi někdy něco bylo, to mě překvapilo, protože jasně, že nebylo, jsem zásadová a kamarád je prostě jen kamarád. Moje odpověď jakoby letěla do vzduchu... kdykoliv jsem měla obsazeno, hned si vyvodil, že telefonuju určitě s ním. Pomalu každý den se začal vyptávat, jestli jsme si s kamarádem telefonovali a o čem... Zprvu jsem mu na všechno poslušně odpovídala, jenže později mu ani to nestačilo, chtěl na důkaz vidět výpis hovorů z mého telefonu, jestli mu říkám pravdu... To mi přišlo už úplně přes čáru...ale neukázání automaticky bral jako lež, tak jsem mu ten výpis ukázala. Ikdyž viděl, že jsem mu nelhala, stejně mu to nestačilo a odvětil, že jsem ty "důkazy určitě smazala". Byla to bezmoc, paranoia, proti které se nedalo bojovat...

Zprvu mi nepřišlo divné, že chtěl být všude se mnou a vše dělat společně, ale později mi došlo, že mě hlídá. Tak silně mi nevěřil a já z toho byla úplně bezmocná. Vytvářel si utkvělé představy, kterým bohužel věřil, nedalo se mu je jakkoliv vyvrátit. Když jsem jela navštívit svou rodinu do rodného města, musela jsem být stále na telefonu, jinak bylo zle a hned si myslel, že mu lžu a nejsem tam, kde říkám, že jsem. Když jsem měla obsazeno, byl schopen mě do toho hovoru prozvánět tak dlouho, dokud jsem to nepoložila a nezavolala jemu. Když jsem ten hovor hned nepoložila, tak byl odtažitej a odpovídal jednoslovně. Často mi vyčítal, že ho nemám na prvním místě, ale paradoxně já to cítila úplně opačně, připadalo mi, že jemu podřizuju, co můžu a vše/všechny ostatní zanedbávám. Úplně nesmyslně do mě začaly přicházet výčitky, když jsem se mu nevěnovala a chtěla se dívat na svůj oblíbený pořad v televizi a tím jsem dala na tu chvíli "na první místo" něco jiného než jeho... Začala jsem se cítit provinile, když jsem neměla náladu se mazlit, protože se pak tvářil ublíženě. Začala jsem si připadat ovládaná a nesvobodná... Nejhorší bylo, že já si to rozumem uvědomovala, že tohle všechno je sakra špatně. Jenže při představě rostoucího miminka ve mně jsem tomu vlastně nechtěla uvěřit. Pořád jsem se utěšovala, že to všechno je určitě nějaké nedorozumění, že to bude dobrý, že musí být!

Ale nebylo, ba dokonce to bylo ještě horší... Slovo: "kamarád" se z jeho úst každý den skloňovalo v různých pádech a já na to téma začala být značně alergická. On sám nedokázal žít ničím jiným a dal mi ultimátum, ať si vyberu buď náš vztah nebo telefony s kamarádem a když jsem na to nepřistoupila, protože rozum mi říkal, že si prostě v životě už nenechám sebrat přátelé ani koníčky... Tak to dospělo k vyššímu levelu... začal mě v bytě nahrávat, aby si poslechl s kým a o čem během dne v bytě telefonuju. Když odešel do práce, zapnul nahrávání a po příchodu z práce ho vypnul. A já neměla o ničem ani tušení, jen si vzal vždy po příchodu domů sluchátka, "něco" poslouchal a pak byl ke mně odtažitej a choval se divně, mlčel a já byla v permanentním pnutí a stresu, protože tvrdil, že se nic neděje...a já se tak snažila ho rozveselit a užít klidný večer. Jeho touha mě (věrnou a poctivou holku) jakkoliv usvědčit z něčeho nekalého ho dovedla k tomu, že mi prohlédl, co se dalo: e-mail, FB, mobil, diář... (Já měla mobil i notebook dostupný, zatímco on měl všechna zařízení zaheslována.) O ničem jsem nevěděla, protože jsem mu opravdu věřila a nenapadlo by mě, že by byl něčeho takového schopen. Jen mě stále zaráželo, že o mně ví věci, o kterých jsem se mu nikdy nezmiňovala... Začalo mě to až děsit.

Ze začátku těhotenství mi bylo hodně špatně, byla jsem často unavená a ničilo mě, když mě nechtěl nechat spát, buď chtěl v noci rozebírat naše problémy, nebo se mazlit a když jsem odmítla kvůli velké únavě sex, tak se urazil a odešel do jiné místnosti. Byla jsem z toho zoufalá, chtěla jsem mu vyhovět, aby byl spokojenej, ale neměla jsem na to kvůli tomu těhotenství absolutně sílu. Uvědomuju si, že jsem jednala hodně sama proti sobě, ale pro chvíle klidu a pohody jsem tehdy byla schopna udělat mnohé. Čím víc jsem si nechala líbit, tím víc se vše stupňovalo. Později mi začal dělat věci vyloženě natruc. Když jsem si chtěla zdřímnout po obědě během neděle, tak se sešel s kamarádkou, protože jsem se mu nemohla věnovat. Až později mi došlo, že na něj krásně pasovalo: "Podle sebe, soudím tebe". Protože mi později sám řekl, že na přátelství mezi opačným pohlavím nevěří a sám nikdy neměl kamarádky, že s holkama vždycky něco měl...